Píseň Daellinova

Je brzy ráno. V korunách ještě tmavého lesa se vznáší hustý opar a paprsky slunce si ztěží nachazejí cestu. Celý Avelorn spí. Až na třikrkavce zírající na drobnou postavu schoulenou v sedle a zlých stínů stahujících se k okraji lesa.

Pronásledovaly ji celou noc. Splavenému koni se chvějí nohy a z nozder ztěžka vydechuje obláčky unaveného dechu. Nólien se rozhodla, že dál už ho pobízet nebude. Oba jsou na konci sil a každý konec cesty je nevyhnutelný.

Otočila koně k lesu a se smutným úsměvem ho poplácala po hřbetě. Bude to krátký boj. Poslední.

Řev jak krutý příboj. Oči plné nenávisti, napuchlé rty a mnoho dní beze spánku. Dusot kopyt, který provází v nočních můrách každého. Nólien se zděšeně otočila v sedle. Její kůň nervózně podupával. Zůžené zorničky se marně snažily proniknout mlhou. Jezdci! Zdivočelí dlouhotrvající válkou. Hnali se k ní jako smečka krvežíznivých vlků. Nóliiny rty zbělaly. Ztěží se donutila pozvednout meč. Tak pojďte, krkavci.

Jsem vaše. Jezdci se vyřítili z mlhy. "Aradan, " vyklouzlo Nólien ze rtů. Mizy a Powmia v šíleném trysku v barvách Kohorty hned po jeho boku. Její kůň se vzepjal, jak kolem ní prolítli vstříc zamračenému lesu. Celá Kohorta! Jen tak tak ji objeli. V uších jí dozníval řev Balina"Ammára orco ná firin orco!" a oči zalité slzami už nemohly vidět, jak se k ní z boku užklidným cvalem připojil Daelin s vlajkou opřenou o pravé rameno. Probralo ji až mravenčení na zádech, jak ji objal Daelinův "Guard".

Ač unavená, s úvěvem se k němu naklonila. Vtiskl jí polibek na čelo: "Sestřičko...". Víc říkal nemusel. Pobídl koně a hnal se za Mizym. Nólien otevřela ústa, ale toliko upřímná slova se jí zadrhla na prsou. Záhřála. A mizela v tichu doprovázena jen pohybem rtů: "Vítej doma."